Nečtu, tečka.

Už to trvá dlouho. Na poměry někoho, kdo vede knižní blog a měl by se teda asi snažit číst, protože pak může psát články, s články se mu zvedá sledovanost, a u toho pak roste taky jeho ego. Je to takový nevděčný kolotoč, pokud si ovšem na svém egu nezakládáte. To by pak mohlo fungovat. Já teda momentálně své ego vyživuji maximálně tím, že udělám nějakou zkoušku nebo vyřeším další úkol ve Skyrimu. Pak si sednu k puzzle, které už by dávno mělo být hotové, tam mi všechny ty stejné kostičky nakopou zadek a já mám po srandě. Ale už moc nechybí, takže můžu začít trénovat choreografii vítězného tance.

Psané slovo #12

Tak co myslíte, je teď ten pravý čas na nějaké to psané slovo? Na blogu je to sice takové vlažnější, oproti minulým měsícům, ale co se dá dělat. Za týden začíná další semestr, prázdniny utekly až nepříjemně rychle a kolotoč školy a práce se dá opět do pohybu. Na druhou stranu si ve vlaku zase víc počtu, při čekání na hodiny a ve větších pauzách taky. Momentálně mám za sebou akorát Zaklínače, který příjemně překvapil a pár komiksů, nejčastěji z ultimátního kompletu, ale třeba taky nové Želvy Ninja, ty byly parádní. Navíc už se třepu na Slova paprsků od Sandersona. To s sebou do školy ale asi tahat nebudu.

Aby se z toho nestala práce...

Když jsem s psaním blogu začínal, byla okolo mě spousta lidí, kteří si mohli říct, že blog píší už několik let. To samé si teď po čtyřech letech můžu říkat taky. Není to zase až tak super pocit, jak jsem si myslel. Vlastně na tom vůbec nezáleží. Byly chvíle, kdy jsem neměl chuť psát vůbec. Tak jsem nepsal vůbec. Někdy to člověka zase chytlo a bylo z toho spousta příspěvků za měsíc. Prostě jak to šlo, tak se psalo. U toho jsem tak nějak zůstal. Teď, když píšeme blog dva, je to o trochu jednodušší. Nepravidelně se střídáme, záleží na čase a chuti. A taky na škole, práci a spoustě dalších věcech.