Když se teď pomaličku prokousávám prvním dílem trilogie od Eriksona, tak si říkám, že by se do této knihy vešlo tak možná deset Warhammerů, Warcraftů nebo něčeho podobného. Je to neuvěřitelně rozsáhlá kniha. Mluvím o Stvoření temnoty. Čtu ji už asi dva týdny, dnes či zítra to snad dočtu. Erikson je hodně složitý a zapeklitý autor. Jeho knihy nejde jen tak proletět, člověk se musí opravdu soustředit a dávat pozor. Pak se tak může stát, že nebudete vědět, která postava má jakou úlohu a kdo je kdo. Párkrát se to stalo i mně, protože Erikson má takový zlozvyk nechat některé postavy odpočívat třeba i sto stran. A pak se k nim vrátit.
V tomto ohledu je velký kontrast s jinými knihami, které mám taky moc rád. Diablo, Warhammer, Warcraft. Tyto knih se většinou nevyznačují vysokým počtem stránek. Bývá to od 200 do 300 stran, jak kdy. Jsou samozřejmě i výjimky, ale ty to pouze potvrzují. Příběhy v těchto knihách jsou často nějakým střípkem z dějin, události různých věků nebo skutky postav. Mají mnohem rychlejší spád, není tu moc prostoru na nějaké složité opisy. V každé knize se jich určitě několik najde, a to společně pak tvoří fungující a povedený celek. Ale celek, který musí tvořit několik knih.
U Eriksona si ten celek tvoří už i jedna kniha. Skvělým příkladem je právě Stvoření temnoty. Nevěděl jsem, co od toho čekat, čtení malazu mi sice hodně ulehčilo, ale to na věci nic nemění. Člověk většinou od knihy čeká akci, zvlášť když se jedná o fantasy. V knize akce určitě je, ale není tam vložena násilně, hodí se tam. On pak souboj člověka se sebou samým, odehrávající se pouze v jeho hlavě potom zaujme stejně, jako bitva tisíců příslušníků chaosu s lidmi o vládu nad celou zemí. Ale v jiných případech si prostě zase chci číst o bitvě tisíců příslušníků chaosu s lidmi o vládu nad celou zemí.
Já vlastně ani nevím, co má tenhle článek mít za poselství. Musíte chápat jednu věc. Ještě nemám dočteno, takže nemůžu napsat recenzi, ale aspoň něco jsem napsat chtěl. Tak to dopadlo takhle. Druhá věc, že je úplně zbytečné výše napsané a i jiné knihy nějakým způsobem srovnávat. Aspoň v tom smyslu, že něco je lepší, protože je tam toho víc a podobně. Každý autor se ve svém světě zaměřuje na něco jiného, je jinak limitovaný nebo není limitovaný vůbec. Kladné hodnocení u té a u té knihy nemusí nutně znamenat stejný zážitek. Obě měly do sebe to své. Ať už na dvou nebo na sedmi stovkách stran.
Co jsem si všiml, tak je hlavně velký rozdíl v úprravě textu - u Warcraftů je písmo větší, má větší mezery, je celkově ohraničené spoustou prázdného prostoru. Asi aby ta kniha vypadala delší. :-D
OdpovědětVymazatTřeba u Malazu nebo Písně krve je to hodně velký rozdíl. Kdyby byly tyto knihy vydání Fatom Printem, měly by aspoň jednou tolik stran. :-D