Mám radost z toho, když se mohu znovu po nějakém čase přenést do světa Malazu. Ať už je to prostřednictvím Eriksona nebo Esslemonta. Tentokrát se mi to poštěstilo díky knize se zajímavým názvem Jablko žezlo trůn. V pořadí je to už čtvrtá Esslemontova kniha, kde se můžeme setkat s postavami buď jeho předešlých knih (Návrat rudé gardy, Meč z kamene) nebo i Malazské knihy padlých. Už jen tohle je pro mě osobně obrovská motivace, proč jeho knihy číst. Líbí se mi jeho styl, nesrovnávám ho s Eriksonem a prostě si užívám příběh. Který je mimochodem vždycky vynikající.
