Akvin - Druhá tvář | Pavel Mareš

Jednou za čas se člověk dostane ke knize, o které na začátku vůbec neví, co si myslet. To byl případ i Akvina. Nikdy jsem o něm neslyšel, nenarazil na něj v knihkupectví, nezaregistroval žádnou zmínku na sociálních sítích. Proč? Možná jsem jen nebyl natolik pozorný a přehlédl to. Zpětně jsem moc rád, že si kniha nakonec cestu ke mně našla, a to dokonce přes samotného autora. V nepříliš vzhledném obalu, se totiž ukrývá příběh, který stojí za to číst. Pokud máte rádi kouzla, hraničáře a dobrodružství, zastavte se na chvíli a dozvíte se více.

Osamělý trpaslík v lese s magickou mocí zabíjí všechno co se jen pohne

Ze všech žánrů mám nejradši fantasy. A to jsem s ní nezačal nějak brzy. V dětství u mě vedly spíše dobrodružné romány, příběhy o různých chlapeckých partách (Hoši od Bobří řeky, Rychlé Šípy) a další. Na kouzlo fantasy jsem přišel až později, přesněji řečeno tehdy, kdy jsem si přečetl Zaklínače. Nepotřeboval jsem k tomu celou sérii, stačily mi dvě první povídkové knihy. Tam došlo k takovému zlomu, že bych toho třeba mohl vyzkoušet více. Tak jsem se dal do zkoušení. A zkouším to dodnes. Naštěstí se u nás dnes fantasy překládá velice hojně, takže je z čeho vybírat. K takovému zamyšlení mě přivedlo dnešní čtení skript do filozofie výchovy. Mimo jiné se tam psalo o svobodě, atomových bombách, o světových konfliktech a vůbec po přečtení takovýchto publikací mám vždy pocit, že konec světa nastal už pár desítek let zpátky. Ale zpět k tomu, proč zrovna fantasy.