Když je kolem nějaké knihy takový poprask, jako u Písně krve, automaticky tak nějak očekávám něco naprosto mimořádného. Protože pak ale bývám obvykle zklamaná, snažím se už ke knihám přistupovat úplně s čistým štítem a hodnotit je jen dle mého vlastního pocitu. Mám za sebou osmi-set stránkové knihy, které jsem nedokázala pomalu pustit z ruky. Ale u Písně krve se mi toto nestalo. Proč?